Pro někoho byl rebelem, pro jiné závodníkem s pořádným kusem sebevědomí. Eddie Irvine rozhodně nepatřil mezi nudné postavy F1 a ačkoli se v ní neohřál příliš dlouho, zanechal ve statistikách jistě nezapomenutelnou stopu. V následujících řádcích se podíváme na jeho profesionální životopis i největší úspěchy.
Eddie Irvine se narodil 10. listopadu 1965 ve městě Newtownards a už jako chlapec byl obklopen světem motorismu. Jeho otec, Eddie Irvine starší, ho totiž od malička brával na závody a inspiroval ho tak k tomu, co znamená závodění.
Ačkoli původně šlo jen o zábavu a společný čas na trati, velmi rychle se ukázalo, že mladý Eddie má přirozený talent na rychlost a skvělý cit pro předjíždění. První úspěchy ho nabudily natolik, že po skončení školy začal veškerou pozornost věnovat závodění a hledal způsoby, jak se prosadit ve světě rychlosti, oleje a benzínu.
V juniorských sériích se Irvine objevil na úvod 80. let ve Formuli Ford, konkrétně v roce 1983. Zde si získal respekt sebevědomou jízdou, přičemž právě jeho vrozené sebevědomí mu pomáhalo lépe zvládat stresové situace na trati.
Po dobrých výsledcích následoval přechod do britské Formule 3 v roce 1988, která byla v této době mimořádně rychlá a skvělá pro vysokou konkurenci.
Po stabilních výkonech v britské Formuli 3 se rozhodl pro odvážnější krok a zamířil do Formule 3000, kde vstoupil v roce 1989. O rok později už usedl do monopostu Jordan. V něm dokázal vyhrát na závodech v Německu a celkově skončil třetí. V roce 1991 přestoupil do japonské Formule 3000, kde vydržel další tři roky.
Eddie Irvine se poprvé představil ve Formuli 1 na Velké ceně Japonska 1993, kde ho jako nováčka na poslední závod sezóny angažoval právě Jordan.
Jeho premiéra byla více než vydařená. Do cíle dorazil na 6. místě a připsal si první body v kariéře. Nezůstal však jen u toho, protože hned se dostal do střetu s Ayrtonem Sennou, který mu vyčítal příliš riskantní jízdu. To však ukázalo, že Irvine se nebojí ani největšího ze jmen startovního pole a je připraven bojovat o místo na výsluní.
V následující sezóně tak Irvine pokračoval jako plnohodnotný jezdec Jordanu, tentokrát po boku Rubense Barichella. Hned v úvodní Velké ceně Brazílie se ale zapletl do hromadné kolize, která ho stála trojzávodní trest a přerušila jeho rozběh.
Po návratu se ale rychle dostal do formy a v průběhu sezóny a připsal 6 bodů. V roce 1995 už ukázal svůj potenciál naplno, předváděl stabilnější výkony a v Kanadě si dokonce vybojoval svou první pódiovou příčku, když skončil třetí. Tímto na sebe ještě více upoutal pozornost a do celkového hodnocení si připsal až 6 bodů.
Na konci sezóny už bylo jasné, že Eddie Irvine má za sebou perfektní výsledky a před sebou ještě lepší budoucnost. Naučil se pracovat týmově, zvládal tlak médií a formoval svůj charakteristický styl. Otázkou tak bylo, kde bude pokračovat.
Odpověď na to dal tým F1 z Itálie, Ferrari. Irvine se v roce 1996 přidal k Michaelovi Schumacherovi a spolu měli vytvořit neporazitelnou dvojici.
V úvodní sezóně byl sice ve stínu slavnějšího kolegy, no získal zkušenosti s technicky špičkovým monopostem a učil se fungovat v prostředí popředního týmu. Ferrari tehdy toužilo po návratu na vrchol a ačkoli hlavním tahounem byl Schumacher, Irvine neraz zachraňoval situaci. V této sezóně si však připsal dohromady pouze 11 bodů.
V roce 1997 se už Ferrari významně zlepšilo a bojovalo pravidelně o první příčky. Z toho vyplývaly i lepší statistiky Irvina, který získal celkově 24 bodů a současně se vypracoval na cenného týmového hráče. V roce 1998 to potvrdil a body znásobil.
Zatímco v sezónách od roku 1996 až do roku 1998 bylo jeho hlavní úlohou podporovat Schumachera v boji o titul, sezóna 1999 byla pro Eddieho přelomová. Po těžkém zranění Schumachera v Silverstone musel převzít roli lídra týmu a zabojovat o titul. V soubojích s Mikou Häkkinenem z McLarenu dosáhl několik vítězství.
Díky konzistentním výkonům si udržoval šanci na titul až do posledních závodů, kde mu však nakonec unikl o jediný bod. Závěr sezóny byl těsný a Irvine se stal vicemistrem světa, což mu znova zvýšilo sebevědomí a otevřelo nové možnosti.
Ty se rozhodl využít a po skončení sezóny 1999 opustil Ferrari a zamířil do nového týmu Jaguar Racing. Ten vznikl z dosavadního Stewart Grand Prix a Irvine měl jako zkušený pretekár a čerstvý vicemistr světa pomoci Jaguaru v kolotoči F1.
Navzdory očekáváním však realita ukázala, že to nebude lehké. Jaguar vůbec nepatřil k nejsilnějším a Irvine musel bojovat s nedostatky monopostu.
Navzdory slabé výkonnosti auta ale dosáhl i některé zajímavé výsledky. V sezóně 2000 si připsal 4 body, o rok později získal v Monaku 3. místo, což bylo první pódium pro Jaguar a současně jeden z vrcholných momentů Irvina v novém týme. Ani v následující Velké sezóně 2002 se však mu nepodařilo výrazněji posunout.
Stihl však přidat alespoň další pódium v Monze. Po této sezóně se rozhodl z Formule 1 nadobro odejít, protože v Jaguaru už neviděl prostor na boj o ty nejvyšší příčky. Po ukončení kariéry se Irvine věnoval hlavně podnikatelským aktivitám.
Investoval do nemovitostí v Severním Irsku, v Itálii či na Floridě, rozbehl i pár televizních show a objevil se i v úloze komentáře. Během své kariéry v F1 nastoupil Eddie Irvina celkově na 148 závodů, zaznamenal 4 vítězství, 26 umístění na stupních vítězů a tím nejcennějším je titul vicemistra světa v 1999.
zakoupené na runder.cz 02.04.2025
zakoupené na runder.cz 29.03.2025
zakoupené na runder.cz 01.04.2025
zakoupené na runder.cz 23.03.2025
zakoupené na runder.cz 30.03.2025
zakoupené na runder.cz 02.04.2025